DOMINANTNĚ SUBMISIVNÍ VZTAHY

Profesní i osobní život je neodlučitelně spojen se vztahy s kolegy, nadřízenými, podřízenými, potomky, protějškem. U posledního jmenovaného se zastavíme. Každý z nás se chová jinak a je odlišné povahy: klidný, nevyvolávající konflikty, výbušný.

Náš temperament, životní zkušenosti a postoje pak předurčují a udávají, jak se budeme ve svazku mileneckém, partnerském, manželském projevovat. Někdo chce mít „svatý klid“, a tak třebas i přes svoji povahu, se snaží byť sebemenší v zárodku začínající hádku, zahladit. Jiný zase není spokojený, dokud se alespoň jednou za den pořádně nepohádá, ať už oprávněně, či z malichernosti. A něco na tom také je, když je dotyčný v práci „pod nátlakem“ a v roli podřízeného, tak má tendenci být v osobním vtahu naprostým opakem.

Submisivní vztahy

A jak je to v případě submisivních vztahů? Kdo je vůbec submisivní jedinec? Submisivní člověk je ten, kterého je možné označit za obrazně řečeno za „ovci“, nemající svůj vlastní názor, respektive ho nevyjadřující otevřeně. Submisivní jedinec se projevuje neprůbojností, rozhodně u něj neočekávejte tzv. ostré lokty. Pokud přijde s nějakým řešením, návrhem, velmi snadno ho silnější protivník převálcuje. To však rozhodně neznamená, že by byl submisivní člověk hloupý, nevzdělaný apod. Naopak se může jednat o velmi vzdělaného člověka, ale z důvodu vlivu rodiny, kdy byl například utlačovaný, vychovávaný ryze ke skromnosti, úctě, pokoře, se pak sám takto projevuje i v dospělosti.

Přerod submisivního jedince v jedince dominantního

Submisivnímu člověku se může v hlavě honit mnoho myšlenek, samozřejmě i těch negativních, nespokojených. Nechává si je však pro sebe. Není však ani náhodou, že jednoho dne hladina trpělivosti přeteče a z ryze submisivního jedince se stane pravý opak, mnohdy s psychickou poruchou.

Dominantní vztahy

Oproti tomu dominantní jedinec musí mít ve vztahu tzv. na vrch. V případě, že by mu bylo odporováno, a to dokonce intenzivně, může přerůst ryze dominantní povaha až k šikanování a ubližování na psychické i fyzické rovině. Stejně, jako v případě submitivity, i zde může být dominantní člověk ke své „roli“ předurčen, vychován. Dominantní jedinci na poli profesní, se mohou uplatnit jako vedoucí, mistři, šéfové apod. Otázkou však zůstává, zda dobrými. Kvalitního vedoucího totiž nedělá to, že pouští hrůzu, křičí apod. Tím si ostatně jen těžko získá respekt a úctu svých podřízených. A to platí i ve vztahu. Dominantní jedinec jen těžko v protějšku vyvolá pocit, aby k němu bylo vzhlíženo. Ostatně, mnohdy o to ani takovému průbojnému a energickému člověku nejde.

Dominantně submisivní vztahy

Spojíme-li dominanci a submisivitu, pak dostáváme dominantně submisivní vztah, kdy jsou role jasně dané. Jeden udává tón a druhý poslouchá. Dominantně submisivní vztah nemusí být zpočátku ani nijak vědomě plánován, nebo naopak. Láska je totiž slepá a ve fázi zamilovanosti se protějšek lehce ovlivňuje. Jeden z partnerů, nehledě na pohlaví, může zkoušet, co až si může k protějšku dovolit. A tak postupně sílí tlak, přání, požadavky, až rozkazy.

Dominantní a submisivní vztahy v posteli

Milostné hrátky je možné považovat za samostatnou kapitolu, kategorii. I zde je možné najít rozdíly mezi jedinci. Jedni mohou být v práci i ve vztahu, jako takovém, dominantními, ale v posteli vyžadují naopak maximální pozornost, něžnosti, rozmazlování. Jiní se zase „se soumrakem“ a příslibem erotiky, sexu, mění v dravce, nespoutaného a divokého.

Existence ideálních vztahů

Samozřejmě, nejlepší je „zlatá střední cesta“, kdy ve vztahu nepřevládá role „vůdce“ a „poddaného“. Jenže jsme lidskými tvory s jedinečnou povahou, zkušenostmi z dob dospívání, ovládanými společností a reagující na okolní nátlaky, požadavky, přání. A k tomu i my sami máme své požadavky a rádi bychom „prostor k žití“. Abychom pak byli andílky, nato je náš způsob života příliš složitý a náročný. Otázkou samozřejmě zůstává, zda si náročnost a složitost života nevytváříme čistě sami. A kdybychom byli andílky, pak by jen těžko statistika rozvodovosti vykazovala tak vysoká čísla. A ta, krom toho dokládá jen čísla ze svazku manželského. Netřeba dodávat, že mnoho párů žije bez úředního potvrzení. Za ideální, respektive harmonický vztah je pak možné považovat i takový, kdy je v rodině „klid na bojišti“, ale občas se nějaké ty zbraně použijí. Důležitý je však poměr a četnost v rámci boje a míru.